pátek 21. prosince 2012

Gangnam Style v mezinárodních vztazích

Klip k písni Gangnam Style druhého nejzábavnější žijícího Korejce (Kim Čong-un u mě stále vede), překročil miliardu shlédnutí na YouTube (ano, i já jsem několikrát přispěl) a proto je snad vhodná doba se o něm na tomto blogu zmínit.

(zdroj)

Kromě toho, že píseň Psyovi vysloužila oficiální setkání s generálním tajemníkem OSN a média objevila jeho antiamerické hříšky z počátku milénia, vznikly také četné parodie na tento track. Některé dokonce s určitým mezinárodněvztahařským přesahem.

První z nich je Mitt Romney Style od College Humor. Díky Katko. 


Eastern Europe style se dotýká také ekonomie, když zmiňuje remitenci. Díky Mateji.


Kim Jong Style od Key of Awesome se snaží dokázat, že "Severní Korea je nejlepší Korea." Díky Jani.


Posledním je Hitler Style, kde autoři sestříhali Pád třetí říše. Díky Novinky.cz.EE



Edit: O Gangnam Style psal i odborník na Blízký východ a můj vyučující na FSS MU Marek Čejka. Charedim Style.

pondělí 17. prosince 2012

Češi, státnost Palestiny a evropský konsensus

Když jsme se stali jedinou zemí Evropské unie, která hlasovala proti přijetí Palestiny mezi nečlenské země OSN (Palestina předtím byla "entitou" podobně jako například Maltézští rytíři), pravděpodobně to bylo lidmi, kteří čtou jen titulky zpráv o zahraniční politice, chápáno tak, že jsme se vystoupili proti evropskému konsensu.


Novinové titulky zněly takto: "Češi byli z EU jediní proti novému statusu Palestiny v OSN, všímá si list" a "OSN nepřímo uznalo Palestinu. Česko se jako jediný stát EU postavilo proti". Tyto titulky jsou správné, ale nezmiňují jednu podstatnou věc. Že ani zbytek EU nehlasoval jednotně.


Když v OSN probíhá hlasování, stát se může zachovat třemi způsoby - hlasovat pro, hlasovat proti, zdržet se hlasování. Z členských zemí EU bylo 14 pro, 1 proti, a 12 zemí se zdrželo. EU tedy rozhodně nehlasovala jednotně a je rozdělená zhruba na poloviny.

(Nyní se hodí vložit jednu technickou poznámku. Valné shromáždění rozhoduje 2/3 většinou. Ty 2/3 se počítají z přítomných a hlasujících zemí. Země, které se rozhodnou nehlasovat, tedy snižují hranici absolutního počtu potřebných hlasů pro to, aby byl návrh přijat. Nehlasování tedy není de facto hlasování proti a skutečně jde o určitou střední cestu.)

Hlasování Evropských států o Palestině. Všimněte si, že Chorvatsko,
které vstoupí v létě 2013 do EU se také zdrželo hlasování (zdroj). 
Pokud bychom se tedy nesoustředili na to, kdo hlasoval PROTI a podívali se místo toho na to, kdo NEhlasoval PRO, jakákoliv představa o evropském konsensu se rozpadá. Můžeme si to přepočítat i na hlasy v institucích EU. Podporu státnosti Palestiny projevili reprezentanti pouhých 48 % populace EU, 48% členů Evropského parlamentu a 52 % států (a tedy i procent Evropské komise a Evropské rady). V případě Rady EU, která má na starost Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, by podpora palestinské státnosti získala většinu pouhého jednoho hlasu z 345. Vzhledem k hlasovacím mechanismům Rady, které vytvářejí tlak na konsensuální rozhodování, je tento hlas velice dalek účinné většiny.

Nakonec jsme zůstali jedinou zemí EU, která explicitně odmítla státnost, ale nemuseli jsme jí být. Roku 2011, když se hlasovalo o členství Palestiny v UNESCO, jsme proti tomuto návrhu hlasovali společně s Německem, Nizozemskem, Švédskem a Litvou. V tomto hlasování se očekávalo, že alespoň Německo, nejmocnější členský stát EU, bude opět zvedat ruku s námi.

Nejsem zastánce názoru, že je třeba hlasovat s ostatními zeměmi jen proto, že jsme členy EU. To platí zejména v případě kde není žádný názor v Unii dominantní. Společná zahraniční a bezpečnostní politika má rozhodně smysl. ČR ale nebyla ze strany EU k žádnému konkrétnímu hlasování v OSN ani zavázána a ani jí nebylo žádné stanovisko doporučeno. V EU prostě neexistuje v této otázce dostatečná shoda a právě proto měly všechny země naprosto volné ruce. Pokud si nenecháme vnutit mediální zkratku, že jsme hlasovali prot Evropě, snad budeme vůči české zahraniční politice alespoň smířlivější.

úterý 4. prosince 2012

Česká republika v indexech (I.)

Založil jsem facebookovou stránku tohoto blogu.

Mnohé think tanky a NGOs vytvářejí pro oblast, kterou se zabývají, různé indexy. Tyto indexy vznikají agregací dat a jejich výsledkem je zpravidla hodnota, která popisuje nějaký složitý koncept - např. demokraci, ekonomickou svobodu, stabilitu či životní úroveň. Dnes ovšem začněme mimo takto úzce definované indexy a podívejme se na naši ekonomickou úroveň a rozdělení bohatství a příjmů ve společnosti.
((Přestože cituji podle Wikipedie, data by měla být přesná. Používám jen data, která jsou ve Wiki řádně ocitována a zdroje považuji za důvěryhodné. Jejich korektnost si můžete zkontrolovat v poznámkovém aparátu na Wikipedii.))

Hrubý domácí produkt v paritě kupní síly na osobu /Wikipedia/

Standardním postupem při zjišťování vyspělosti nějaké země, státu či provincie, je vyhledání si hrubého domácího produktu na obyvatele v paritě kupní síly (HDP PKS/os.). Parita kupní síly má tu výhodu, že bere v potaz rozdíl v mezi cenovými hladinami a ukazuje nám tedy, kolik si toho lidi můžou v dané zemi za svou mzdu reálně koupit. Pokud tedy chceme srovnávat se srovnatelným, domnívám se, že právě země s podobným HDP PKS/os. bychom měli brát v úvahu.
ČR se mezi zeměmi OSN na 38. místě, tj. asi 2,5násobek globální HDP PKS/os. Ve světovém srovnání je to dobrý výsledek - OSN má 193 členských zemí. V rámci Evropské unie je to už horší - tam dosahujeme pouze na 80 % průměrné hodnoty a jsme celkově na 16. místě z 27.
Země s nejvyšším HDP PKK/os. je Lichtenštejnsko, následuje Katar (2.), Lucembursko (3,), Monako (4.), a Singapur (5.).  Druhou zemí EU (po LUX) je Nizozemsko na 11. místě a první zemí s populací nad 10 milionů obyvatel jsou 8. Spojené státy. Posledních pět míst nepřekvapivě okupují africké země Burundi, Somálsko, Libérie, Zimbabwe a Demokratická republika Kongo.
Bohatší než Češi jsou Slovinci, Novozélanďané a Bahrajnci (35. - 37.). O něco chudší jsou obyvatelé Ománu, Řecka a Malty (39. - 42.). Všechny ostatní země Visegrádské čtyřky jsou chudší (Slovensko 46.,  Polsko 48. a Maďarsko 50.)

Distribuce příjmu (Giniho index) /Wikipedia/

Giniho index se používá v ekonomii používá nejčastěji k měření distribuce (rozdělení) bohatství nebo příjmů v populaci. Pro lepší vysvětlení doporučuji prohlédnou těchto pár slidů Katedry ekonomie VŠE. K problémům s Gini indexem jako analytickým nástrojem opět odkazuji na Wikipedii. Obrázek níže vysvětluje, že čím nižší číslo nám Giniho index dá, tím je rozdělení rovnější. Při hodnotě nule má celá populace stejnou hodnotu příjmu či bohatství, při hodnotě 1, drží všechen příjem či bohatství 1 člověk.

Grafického znázornění Lorenzovy křivky. (zdroj, větší formát)
Ve ekonomii se zpravidla akcentuje více distribuce příjmů. Výsledky jsou poměrně známé a předvídatelné. Typicky rovnostářskými zeměmi (po zdanění a sociálních transferech) jsou severské země a země střední Evropy. Podle OECD byla Česká republika na konci první dekády 21. století  byla s hodnotou 0,26 čtvrtou nejrovnostářštější z těchto 34 vyspělých zemí (a třetí v EU). Před námi bylo jen Slovinsko, Dánsko a Norsko, za námi bylo i Slovensko (5.) a dokonce i Finsko (7.) se Švédskem (8.).
Mezi zeměmi OECD s největší nerovností příjmů (s hodnotami 0,38-0,5) Spojené státy, Turecko, Chile a Mexiko (řazeno od relativně nejmenší nerovnosti po největší nerovnost). Obecně je pak distribuce příjmů nejnerovnější v chudých afrických a asijských zemích, ale ani to není bez výjimky.

Distribuce bohatství (Giniho index) /Wikipedia/

Mladším a opomíjeným bratříčkem distribuce příjmů je distribuce bohatství. Hodnoty, které objevujeme ve statistikách se mohou zdát silně kontraintuitivní, zejména proto, že se velmi těžko hledá souvislost mezi distribucí bohatství a distribucí příjmů. Zdravý rozum (?) by napovídal, že mezi těmito dvěma hodnotami bude silná pozitivní korelace - bohatství je vlastně jen součet příjmů za dlouhou dobu. Data však nic takového neukazují.
Například data z přelomu tisíciletí (str. 50-55) ukazují, že Dánsko, dnes země s nejrovnějšími příjmy, má jednu z největších nerovností v distribuci bohatství na světě, dokonce i mírně větší než Spojené státy (obě asi 0,8). Velmi vysokou míru nerovnosti bohatství má Švédsko, to se pohybuje někde mezi Saúdskou Arábií a Mexikem (okolo 0,74).
Česká republika byla ovšem s hodnotou 0,63 opět jednou z nejrovnostářštějších zemí světa. Z asi 150 zemí se umístila na celkovém 11. místě, což rovněž znamená 7. místo v OECD a 5. místo v EU.
Nejrovnoměrnější rozdělení bohatství je ve východoasijských ekonomikách - Japonsko, Čína, Jižní Korea a Macau. Další rovnostářské země jsou Španělsko, Irsko, Itálie a, světě div se, Jemen.

Závěr
My, Češi, nejsme chudí. V porovnání s EU patříme mezi chudší státy, ale v globálním pohledu jsme se narodili na velice přívětivém kousku planety. Volání po švédské ekonomické rovnosti z pozic levice je nesmysl. Podle mnohých autorů (včetně citované databáze OECD) je rozdělení příjmů po zdanění a sociálních transferech v Česku jedno z nejrovnějších na světě, dokonce ještě rovnější než právě ve Švédsku. Pokud bychom tedy chtěli dosáhnout stejných hodnot, nejspíše bychom museli sáhnout po skutečně rovné dani nebo omezit přerozdělování. A pokud jde o distribuci bohatství, věřím, že žádný člověk zleva a jen málo lidí zprava by si zvolilo za cíl své hospodářské politiky vyrovnání se "švédskému modelu."
Pro lepší pochopení, jak velmi rovnostářská země jsme, je dobré vytvořit dvě tabulky. V první budou seřazeny země podle nerovnosti příjmů, s tím, že první bude nejrovnostářštější. Do druhé tabulky seřadíme země od nejbohatší po nejchudší podle HDP PKS/os. Nyní vložme do tabulky například země EU. Pokud bychom měli být tak bohatí jako jsme rovní v příjmech, žili bychom si jako v Rakousku. Pokud bychom místo EU vložili do tabulky země OECD, tak jsme na tom ještě o trochu lépe, na úrovni Nizozemska.
Rozdíly mezi chudými a bohatými rozhodně nejsou českým problémem.

sobota 1. prosince 2012

Jak se nedívat na (izraelsko-palestinský) konflikt

Mám pocit, že většina mých spolužáků z mezinárodních vztahů zbožšťuje Henryho Kissingera, miluje realistickou školu, bytostně nesnáší wilsonovský idealismus a má minimálně rezervovaný vztah k otázkám lidských práv. Proto je zvláštní sledovat, kolik z nich je stále ochotno uvažovat o mezinárodní vztazích v pojmech spravedlnosti a křivdy. Na některých se nedávné události na Blízkém východě odrazily překvapivě silně emocionálně a v ojedinělém případě dokonce i fyziologicky. :)

Kdo je v právu?

S raketovým přestřelkami mezi Izraelem a Gazou se opět vynořily hádky o tom, která strana je v právu. Situace se opakovala po hlasování o přiznání statusu státu Palestině na Valném shromáždění OSN. Ještě předtím, než se ujasní, co otázky "Kdo je v právu? A na co?" vlastně znamenají, v obou táborech se již vytahují "těžké zbraně". Na jedné straně stojí obvinění z židozednářského spiknutí, na straně druhé odsouzení Palestinců coby národa teroristů.
A samozřejmě nemusíme zůstat u tak hloupých argumentů a můžeme se začít bavit o minulosti. Citovat Balfourovu deklaraci, vzpomínat na pogromy a šoa, debatovat o skupování pozemků v Palestině Židy a o tehdejším chování Židů vůči palestinským Arabům, o postoji obou národů k mírovému dělení území před vyhlášením Izraele, o výstavbě osad atd. Ty hádky či diskuse jsou zajímavé a určitě je nezbytné vědět, co jednotlivé strany trápí nejvíc. Budovat mír na spravedlnosti nejde. Není nám na dosah, opravdu.

Další skvělá KALova kresba

Proč sledovat fotbal

Proč to nejde si můžeme ilustrovat na případě finále Mistrovství světa ve fotbale 1966. Pokud se dnes zeptáte Angličana či Němce, co se událo na tomto videu, pravděpodobně dostanete odlišné a naprosto upřímné odpovědi. Máme tendenci interpretovat situace v náš prospěch. Pokud tomu nevěříte a sledujete sport, všimněte si, že rozhodčí obvykle píská proti týmu, se kterým se silně identifikujete. Opravdu si myslíte, že právě fandíte těm nejušlechtilejším týmům? Pokud stále ano, tak si přečtěte tuto klasickou studii.
Pokud se nedokážeme shodnout, jestli byl balón celým objemem za čárou, či který tým více fauloval, jak obtížné může být pro lidi si udělat objektivní názor na konflikt, ve kterém umírali jeho příbuzní? A to pořád vycházíme z předpokladu, že obě strany mají stejné informace. Tak to ale ve skutečnosti nefunguje. Člověk si nejen vyzobává informace z obrazu, který je mu předložen, člověk si dokonce i vybírá ten obraz. A zpravidla je to ten, ve kterém je více k zobání. Pokud si pravičáci rádi potvrzují své názory v MF a levičáci v Právu, jak odlišná média sledují Palestinci a Izraelci? Existuje tedy někdo, kdo je schopen najít spravedlnost?

Gól na 3:2 ve finále MS Anglie vs. Německo
Jak řešit a neřešit konflikt

Pokud máme šlechetné záměry, první otázkou, kterou byste si měli položit je, zdali usilujeme o spravedlnost či kompromis, ergo stabilní mír. Tyto dva cíle jsou zpravidla nedosažitelné zároveň.
Pokud se rozhodneme pro spravedlnost, pravděpodobně ignorujeme naši neschopnost spravedlnost vůbec poznat. Z výše uvedených důvodů velmi pravděpodobné, že většina třetích osob bude vidět spravedlnost výrazně na jedné straně. A pokud bychom přiznali jakékoliv třetí osobě schopnost vidět objektivní spravedlnost, ta se zřídkakdy nachází přesně uprostřed a takto spravedlivé řešení by naštvalo strany nerovnoměrně.
Když se rozhodneme usilovat o kompromis, musíme se vzdát abstraktní myšlenky spravedlnosti. Nehledáme, co je správné, ale co je uprostřed. Kompromis není zbytečně nazýván situací, kdy žádná strana není spokojena. Pokud obě strany přesvědčíte, že druhá na vašem návrhu řešení nevydělala o mnoho víc než ta první, máte vyhráno.

Jak se podle Blbouna dělá mír
Hledat ponaučení

Po hlasování Valného shromáždění, které drtivou většinou zařadilo Palestinu mezi "skutečné", ale nečlenské státy OSN, izraelská vláda ústy svého předsedy oznámila výstavbu tří tisíc bytových jednotek na Západním břehu. Právě izraelské osady na palestinském území jsou jednou z největších překážek k míru na straně Izraele a nyní se ukázaly jako hmatatelný důkaz, že je třeba hledat cestu přes kompromisy. Nevím, které státy hlasovaly na Valném shromáždění na základě morálních imperativů a které státy byly pod tlakem židovské, arabské, ropné či finanční lobby či politických zájmů. Pokud je ale někdo nadšený z toho, jak je tento výsledek spravedlivý, měl by si uvědomit, že jde o krok zpět od mírového uspořádání Izraele a Palestiny.

Jak se podle Blbouna dělá konflikt