Češi, státnost Palestiny a evropský konsensus

Když jsme se stali jedinou zemí Evropské unie, která hlasovala proti přijetí Palestiny mezi nečlenské země OSN (Palestina předtím byla "entitou" podobně jako například Maltézští rytíři), pravděpodobně to bylo lidmi, kteří čtou jen titulky zpráv o zahraniční politice, chápáno tak, že jsme se vystoupili proti evropskému konsensu.

Novinové titulky zněly takto: "Češi byli z EU jediní proti novému statusu Palestiny v OSN, všímá si list" a "OSN nepřímo uznalo Palestinu. Česko se jako jediný stát EU postavilo proti". Tyto titulky jsou správné, ale nezmiňují jednu podstatnou věc. Že ani zbytek EU nehlasoval jednotně.

Když v OSN probíhá hlasování, stát se může zachovat třemi způsoby - hlasovat pro, hlasovat proti, zdržet se hlasování. Z členských zemí EU bylo 14 pro, 1 proti, a 12 zemí se zdrželo. EU tedy rozhodně nehlasovala jednotně a je rozdělená zhruba na poloviny.

(Nyní se hodí vložit jednu technickou poznámku. Valné shromáždění rozhoduje 2/3 většinou. Ty 2/3 se počítají z přítomných a hlasujících zemí. Země, které se rozhodnou nehlasovat, tedy snižují hranici absolutního počtu potřebných hlasů pro to, aby byl návrh přijat. Nehlasování tedy není de facto hlasování proti a skutečně jde o určitou střední cestu.)

Hlasování Evropských států o Palestině. Všimněte si, že Chorvatsko,
které vstoupí v létě 2013 do EU se také zdrželo hlasování (zdroj). 

Pokud bychom se tedy nesoustředili na to, kdo hlasoval PROTI a podívali se místo toho na to, kdo NEhlasoval PRO, jakákoliv představa o evropském konsensu se rozpadá. Můžeme si to přepočítat i na hlasy v institucích EU. Podporu státnosti Palestiny projevili reprezentanti pouhých 48 % populace EU, 48% členů Evropského parlamentu a 52 % států (a tedy i procent Evropské komise a Evropské rady). V případě Rady EU, která má na starost Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, by podpora palestinské státnosti získala většinu pouhého jednoho hlasu z 345. Vzhledem k hlasovacím mechanismům Rady, které vytvářejí tlak na konsensuální rozhodování, je tento hlas velice dalek účinné většiny.

Nakonec jsme zůstali jedinou zemí EU, která explicitně odmítla státnost, ale nemuseli jsme jí být. Roku 2011, když se hlasovalo o členství Palestiny v UNESCO, jsme proti tomuto návrhu hlasovali společně s Německem, Nizozemskem, Švédskem a Litvou. V tomto hlasování se očekávalo, že alespoň Německo, nejmocnější členský stát EU, bude opět zvedat ruku s námi.

Nejsem zastánce názoru, že je třeba hlasovat s ostatními zeměmi jen proto, že jsme členy EU. To platí zejména v případě kde není žádný názor v Unii dominantní. Společná zahraniční a bezpečnostní politika má rozhodně smysl. ČR ale nebyla ze strany EU k žádnému konkrétnímu hlasování v OSN ani zavázána a ani jí nebylo žádné stanovisko doporučeno. V EU prostě neexistuje v této otázce dostatečná shoda a právě proto měly všechny země naprosto volné ruce. Pokud si nenecháme vnutit mediální zkratku, že jsme hlasovali prot Evropě, snad budeme vůči české zahraniční politice alespoň smířlivější.