sobota 21. prosince 2013

Nejepičtější roznožky

Všechno to začalo postradatelným Jean-Claude Van Dammem. Za zvuku new age hitovky Only Time let nultých od Enyi pronášel moudra o svém životě a mezi rozjíždějícími náklaďáky od Volva předvedl nejepičtější ze svých roznožek. Kromě více než šedesáti milionu shlédnutí si také vysloužil celou řadu parodií. Mimo jiné i ve světě politiky.


Roznožku udělali i Putin mezi stíhačkami a Obama mezi letadlovými loděmi. Ukrajinský prezident Janukovyč se snažil udělat ještě epičtější roznožku mezi Evropskou unií a Ruskem, ale jak to dopadlo můžete vidět v novinách (h/t Saša). Tento obrázek jste mohli vidět už na facebookové stránce mého blogu.


V USA se roznožil i majitel dopravní firmy a republikánský kandidát do Sněmovny reprezentantů z 10. okrsku v Georgii Mike Collins (ok, takhle není moc epická).


Roznožky nedělali jen vrcholní politici, ale také obyčejní lidé. Jako například tito nemytí palestinští hoši z Gazy. Pokud neovládáte arabštinu, pusťte si k tomu anglické titulky.


Nakonec se roznožovalo i v Česku. První na řadu přišel náš ctihodný prezident.


A během koaličních vyjednávání se rozkročil na koláži od aTea i Bohuslav Sobotka. Miroslav Hylš si všiml, že v pozadí čeká na Sobotku úsvit. 


Nakonec roznožil i Chuck Norris. Veselé Vánoce.

úterý 26. listopadu 2013

Česká republika v indexech (III.)

V prvním díle této série jsem zaměřil srovnání České republiky se světem v některých ekonomických ukazatelích. Ve druhém díle jsme srovnali se světem stav naší demokracii a stabilitu státu. Nyní si posvítíme na korupci.


Corruption Perceptions Index (Index vnímání korupce)

CPI je žebříček zemí, který měří korupci a je nejcitovanějším a nejrespektovanějším indikátorem v této oblasti. Od roku 1995 jej každoročně vydává Transparency International. Korupce je definována jako zneužití politické moci v soukromý prospěch. Jak již z názvu vypovídá, Index ani tak neměří skutečnou korupci, jako přesvědčení o tom, že korupce existuje, což značně limituje jeho vypovídací schopnost. Jeho metodika je však sofistikovanější než pouhé dotazníky na ulici a proto si alespoň určitou pozornost zaslouží. Do roku 2012 výsledky vycházely z relativního umístění v dílčích částech, což mělo za následek, že CPI nevypovídal mezi lety ani tak zlepšení či zhoršení situace v konkrétní zemi, ale spíše o relativní zlepšení či zhoršení situace vůči ostatním zemím. Větší vypovídací hodnotu má tedy srovnání mezi zeměmi v jednom roce než jedné země v rozdílných letech.

Zatímco v předchozích výsledcích vycházela Česká republika lépe než ostatní země Visegrádské čtyřky (Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko), nyní je tomu jinak. Polsko i Maďarsko v roce 2012 skórovaly lépe než Česko a zaostává za námi jen Slovensko. Ve srovnání mezi zeměmi Evropské unie se s Lotyšskem dělíme o 20. a 21. místo z 27. Přitom v HDP na obyvatele v paritě kupní síly jsme na lepším 16. místě. V kontextu celého světa jsme na 44.-47. místě ze 176 zemí. To naznačuje, že korupce je v Česku skutečný problém.


Ano, Česko je na tom hůře než Botswana (zdroj)

Global Corruption Barometr (Globální barometr korupce),

Výsledky GCP jsou získávány klasickou dotazníkovou metodou a vypovídají o přesvědčení veřejnosti o zkorumpovanosti jednotlivých institucí. Co z dat pro Českou republiku vyčteme? Češi považují za nejvíce zkorumpované politické strany (73 % věří, že jsou zkorumpované či velmi zkorumpované), hned v závěsu za nimi jsou úředníci a veřejní představitelé (71 %). Naopak nejmenší nedůvěru mají ateističtí a apatičtí Češi v církve (17 %) a neziskovkám (20 %). Uplácení v posledních 12 měsících přiznalo 15 % Čechů v případě zdravotnictví a 13 % v případě jednání s úředníky vydávající povolení a registrace (Registry & Permit services – přeložte si to jak chcete). 

U bratrů Slováků je situace jiná. Za nejzkorumpovanější sektor považují soudnictví, kterému nevěří 69 % lidí (u nás 52 %). Dále je u východních sousedů považována za velmi problematická situace u veřejných představitelů a úředníků (66 %) u politických stran (64 %). Slováci mají nejméně špatný vztah k neziskovkám (26 %) a armádě (30 %). Uplácení lékařů přiznalo 28 % lidí a podobně si pomohlo opět u povolení a registrací 19 %. Slováci i ve všech dalších 6 sledovaných kategoriích přiznávali uplácení častěji než Češi.

Největší rozdíly v procentních bodech byly u armády. Kdy Slováci jsou podezřívaví ve 30 %, zatímco Češi v 47 %. Obrácená situace je ve zdravotnictví. To považuje za zkorumpované 63 % Slováků a jen 43 % Čechů.

Česká republika se ve své nedůvěře v politické strany
může hrdě zařadit mezi většinu vyspělých zemí (zdroj
Zato Slováci jsou stále mentálně hluboko na Východě
Závěr

Pokud vám někdo řekne, že má Česko vážný problém s korupcí, nelze nad tím jen jednoduše mávnout rukou. Na druhou stranu, pokud bychom se podívali na statistiky přiznaných úplatků a domněnek o zkorumpovanosti ostatních získáme trošku lepší obrázek. Na Slovinsko či Estonsko, se kterými bychom se měli měřit, nemáme. Ale třeba Lotyšsko a Litva, které s námi okupují podobné pozice v Indexu vnímání korupce podávají viditelně horší výkony.

pondělí 28. října 2013

Tři měsíce české politiky s pandami

Co se dělo v české politice během posledních tří měsíců? Výběr nejdůležitějšího vám přinášejí pandy.

Kampaň

Nečasova vláda podala demisi 10. července a ihned začala předvolební kampaň. Strany se začaly předhánět v tom, kdo víc slíbí a či obličej bude vidět po republice nejčastěji.


Silné obavy měla ČSSD, a zejména Sobotkovo křídlo, ze SPOZ. Tato strana má sice pouhou devítinu celkového počtu členů ČSSD, ale na druhou stranu disponovala hlasitou podporou prezidenta Zemana.


Zatímco se ČSSD se přes prázdniny soustředila na boj s bývalou vládní koalicí, za zády jí rostl nový soupeř. V červnu mělo ANO určitě méně něž 3,5% podporu a mimo jiné ho přeskočila i Suverenita a Věci veřejné. V zářijovém průzkumu CVVM se ovšem najednou Babišovo hnutí objevilo na třetím místě a pustilo se do vážného boje o křesla.


Počet lidí ochotných hlasovat pro ČSSD neustále klesal. Od dubna 2013 do voleb se podle dat CVVM podpora sociálních demokratů sklouzla z 41 % na polovinu.


Jednou z možných chyb bylo, že Sobotka dlouho dopředu avizoval záměr vytvořit oranžovo-rudou legislativní koalici a menšinovou vládu s podporou komunistů.



Výsledky

Po kampani musely zákonitě (Ústava ČR, čl. 63, odstavec 1f)  přijít volby. Voliči ukázali, že jsou se současnými politickými stranami zcela nespokojeni.


Nečekaně špatný výsledek potkal i vítězné pro sociální demokraty. ČSSD i její předseda byli z výsledků voleb nešťastní.


Naproti tomu politicky amorfní uskupení kolem Babiše a Okamury slavila.


Komunisté, navzdory tomu, co jim bylo slíbeno, zůstanou i nadále odříznuti od národních penězovodů.



TOP 09 si bude muset zvykat na pozici lídra pravice, přestože ztratila třetinu voličů.


ODS si podrazila nohy sama a moc nechybělo a do poslanecké sněmovny nedoběhla.


Lidovci se stali první stranou, která se dokázala vrátit do sněmovny.


Zato Zelení si musí o vstupu do sněmovny zatím jen nechat zdát.


Svobodní útočili především na 3% hranici, která by jim zaručila větší příspěvky od státu. Vinu za neúspěch dávali také médiím.


Piráti, kteří mělo o něco více hlasů než Svobodní, jsou na nefér jednání médií již zvyklí.


Zemanovce tam neprotlačil ani Lukoil s prezidentem.


Následky

Kvůli mizernému volebnímu výsledku podnikl 1. místopředseda ČSSD Hašek první kroky ke svržení předsedy Sobotky. Vyzval ho k odstoupení z čela strany.


Sobotka se podle všeho bude snažit si svou funkci udržet. Stejně tak naději, že bude ještě letos premiérem.


Babiš, řekl, že krize v ČSSD je důkazem, že tradičním stranám jde jen o peníze a o moc. Zajímavé.


Podporu jakékoliv vládě slibuje za podmínky schválení zákonu o obecném referendu i Okamurův Úsvit. Nezdá se však, že by se s ním chtěl někdo relevantní bavit.


A jako nejpravděpodobnější koalice se přesto přese všechno jeví ČSSD a KDU-ČSL s nějakou formou podpory ze strany ANO 2011.


pátek 25. října 2013

Crony capitalism po česku

Tuším, že poprvé u Miltona Friedmana jsem se setkal s tvrzením, že největšími nepřáteli kapitalismu jsou samotní kapitalisté. Ono to dává smysl. Vlastně každý kapitalista den co den bojuje proti trhu, když se snaží nabízet vyšší kvalitu a nižší ceny než jeho konkurenti. Při zavádění inovací a výzkumu podstupuje rizika, která spolu přináší stres, dlouhou pracovní dobu a třeba i odcizení s rodinou. Být kapitalista holt není žádný med. Pokud se ovšem nedomluvíte s politikem, že vy mu přispějete na kampaň a on vám nazpět protlačí zákony, které potřebujete. Tak se může stát, že zrovna vaše produkty či vaši dodavatelé mají nižší daně, vaši potenciální konkurenti si musí sehnat celou řadu razítek a platit různé zálohy, aby s vámi vůbec mohli začít soupeřit, či se vaše vláda rozhodne že se uchýlí ke starému dobrému protekcionismu. Tento systém přestává být jednoduše kapitalismem a stává se klientelistickým kapitalismem (crony capitalism).

(zdroj)


Tyto výměny službiček mezi politiky a podnikateli se odehrávaly vždycky a všude. Ale většinou to bylo v malých místnostech se zataženými záclonami, sklenkou koňaku a drahými doutníky. Panoval dojem, že takové propojení velkého byznysu s politikou (a nedejbože i s médii) není dobré pro vztahy s veřejností. Andrej Babiš je ale klientelistických kapitalista nové generace. Dokazuje, že všechno je jinak. Tedy alespoň v České republice roku 2013.

Babiš si po čtvrtníčkovsku řekl "NE!" a z klientelismu si udělal politický program. Správně odhadl, že lidi stejně programy nečtou a k solidnímu výsledku mu bude stačit záplava billboardů s Williamem Petersenem z pražského Anděla.


Pro Babiše je z evidentních důvodů nejzajímavější opomínané ministerstvo zemědělství (kolik dokážete vyjmenovat ministrů?). Pro lepší představu toho, jak by mělo za vlády Agrofertu naše zemědělství vypadat by bylo asi nejlepší si poslechnout co na různých místech říká Jaroslav Faltýnek. Faltýnek je člen představenstva Agrofertu, jeho manažer pro externí vztahy (aka lobbyista), pravděpodobný kandidáta na ministra zemědělství a lídr kandidátky ANO 2011 v Olomouckém kraji. Tady máte jedno z jeho videí.


Faltýnek se zdá býti skvělým příkladem toho, proč jsou manažeři mizerní národohospodáři.* Těžko říct, jestli před studenty MENDELU jede svou typickou lobbistickou řeč, za kterou je placen, nebo těm nesmyslům opravdu věří. Ale na tom určitě nakonec vůbec nesejde. Důležité je, že jít na ruku Agrofertu je nijak nekrytý politický program ANO 2011 a jakmile se dostanou do Sněmovny a případně i do vlády, mají i morální povinnost jej prosazovat. Nižší daně pro produkty Agrofertu (10 %), protekcionismus (netarifní opatření), podpora zemědělského exportu, potravinová bezpečnost (Bože, co když nám nikdo na světě nebude chtít prodat vepřové?!), omezení moci řetězců (a posílení moci Agrofertu),...

A já si jen kladu otázku, jestli je to pořád klientelismus, když klient i patron je ta samá osoba.



*Mám rozepsaný blogpost s nejzásadnějšími chybami, kterých se dopustil. Vycházím v něm z eseje Paula Krugmana Competititveness: A Dangerous Obsession (Konkurenceschopnost: Nebezpečná posedlost). Vřele doporučuji nečekat a přečíst si to hned. Krugman umí skvěle psát.

pátek 13. září 2013

Ig Nobelovy ceny

Včera byly rozdány oblíbené Ig Nobelovy ceny, tedy něco jako parodie na Nobelovky. Proč něco jako parodie? Oceněné výzkumy se můžou zdát jako zbytečné či nesmyslné. Ale podle vlastních slov časopisu, který je rozdává (Annals of Improbable Research), je úkolem těchto cen aby se lidé napřed pobavili a poté zamysleli. Samotný název je již slovní hříčkou, protože slovo "ignoble" (podobné "Ig Nobel") znamená něco jako "podlý", "nečestný" či "hanebný".

Mezi letos oceněnými výzkumy najdeme objev šestice japonských akademiků, že s krájením cibule a slzením je to složitější než se myslelo. Další informace najdete v článku na Novinkách.


(zdroj)

Já se s vámi ale chci podělit o, dle mého velmi subjektivního názoru, nejzajímavější vítěze z minulých ročníků.

Roku 1996 byla oceněn v kategorii "literatura" časopis Social Text za svou nechvalně proslulou účast v tzv. Sokalově aféře. Tento postmoderní/poststrukturalistický časopis věnující se kulturním studiím otiskl článek "Transgressing the Boundaries: Towards a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity", který byl plný nesmyslů doplněných názory, které souzněly s očekávanými politickým předsudkům redakce. Poté co byl článek otisknut, Sokal odhalil, že publikovaný esej byl jen "směskou pravd, polo-pravd, čtvrt-pravd, lží, nelogičností a syntakticky správných vět, které ale nemají žádný smysl".

Další zajímavými vítězi byli Andre Geim a Michael Berry za svůj pokus s levitující žábou v magnetickém poli. Tito dva muži byli rovněž oceněni 2000 cenou za fyziku. Andre Geim o deset let později byl oceněn i skutečnu Nobelovou cenou za fyziku za převratné experimenty s grafenem, nejpevnějším známým materiálem na světě.


Mezi oceněnými vědci jsou například i David Dunning a Justin Kruger za článek "Unskilled and Unaware of It: How Difficulties in Recognizing One's Own Incompetence Lead to Inflated Self-Assessments". Díky tomuto článku máme po jménech těchto dvou pánu pojmenovaný, mezi kognitivními psychology velmi populární, Dunníng-Krugerův efekt. Toto kognitivní zkreslení má za následek, že málo schopní (v celé řadě oblastí) hodně přeceňují své schopnosti, zatímco vysoce schopní je mírně podceňují. To má být dáno tím, že neschopní jedinci bývají tak neschopní, že si ani nejsou schopni uvědomit svou neschopnost. Ti vysoce schopní mají mít naopak zkreslenou představu o schopnostech ostatních, protože se porovnávají s jinými schopnými. Toto byla Ig Nobelova cena za ekonomii z roku 2000.

Rok 2004 přinesl další zajímavý výzkum z kognitivní psychologie. Totiž jak strašně neschopní jsou lidé při počítání přihrávek míčem. Tuto cenu dostali Daniel Simons a Christopher Chabris. Onen experiment najdete ve videu dole. Jen upozorňuji, asi polovina lidí selže.


O dva roky později byl oceněn výzkum Barta Knolse a Ruurda de Jonga za odhalení, že komáři přenášející malárii jsou stejně přitahováni pachem lidských nohou jako limburským sýrem. Tento výzkum měl být následně využit pro boj s epidemií malárie.

Svou cenu dostal roku 2008 i Dan Ariely (který má přeloženo několik videí na VideaČesky.cz) poté, co spolu s Rebeccou Waber odhalil, že dražší placebo má lepší účinky než placebo levné.

Loni získal Frans de Waal a Jennifer Pokorny cenu za objev schopnosti šimpanzů poznat jiné šimpanze jen podle fotek jejich anogenitálních oblastí (jejich zadků). Mimochodem, doporučuji shlédnout de Waalův TED Talk o morálním chování zvířat.


Zřejmě nejzábavnější jsou ovšem Ig Nobelovy ceny za mír (zde jim i opravdové Nobelovky šlapou na paty). Kompletní seznam všech minulých držitelů Ig Nobelových cen můžete najít na Wikipedii.

čtvrtek 8. srpna 2013

Co studovat online a zadarmo?

Když mi před pár měsíci bratr ukázal kouzlo MOOC, moc jsem ho nedocenil. Zaregistroval jsem si kurz o spravedlnosti vedený z Harvardu a zapomněl na něj. Teď jsem jej objevil znovu a snad mi to vydrží déle.

(zdroj)

Co to vlastně MOOCs jsou? Doslova jsou to hromadné otevřené online kurzy (massive open online courses). V praxi jde o formu bezplatného vzdělání, která imituje vysokou školu. Tedy týdenní cyklus, termíny, přednášky, četba a cvičení. Na rozdíl od vysoké školy jsou většinou kurzy kratší (často kolem šesti týdnů), méně náročné (často nepotřebujete žádné základy v probíraném oboru) a v angličtině. Je to skvělá příležitost jak se seznámit se základy nějakého oboru, u kterého tušíte, že by vás mohl zajímat. Také zde můžete okusit, jak vypadá přednáška hvězdy v oboru jako je například Dan Ariely v behaviorální ekonomii či Michael Sandel v politické filosofii. Pokud si chcete prohlédnout skvělé Sandelovy přednášky s titulkami, běžte na VideaČesky.cz.

Tento blog a jeho stránka na Facebooku se věnuje především ekonomii a mezinárodní politice. Vedle toho občas i trošičku zabrousí do psychologie. I v těchto oblastech je nabízena celá řada kurzů.

Mezinárodní vztahy a bezpečnost

9/11 and Its Aftermath - Part I (7. září, Coursera)

David Schanzer z Duke University se bude věnovat dopadům útoků z 11. září 2011 na Spojené státy a svět a také teroristické síti al-Káida.




Terrorism and Counterterrorism: Comparing Theory and Practice (30. září, Coursera)

O teorii a praxi terorismu a boje proti němu povede kurz Edwin Bakker z Univerzity v Leidenu. Kurz by měl pokrýt ideové zdroje teroristů, taktiku a strategii, současné teorie a možnosti boje proti tomuto fenoménu.



Conditions of War and Peace (15. října, Coursera)

Kiiči Fudžiwara z Tokijské univerzity bude vést předmět, který se bude zabývat potřebnými podmínkami pro vypuknutí války a ustanovení míru. Bude se vyjadřovat například k teorii demokratického míru, která tvrdí, že demokracie spolu neválčí a destabilizaci zemí a podobně.



21st Century American Foreign Policy (20. října, Coursera)

Bruce W.  Jentleson z Duke University se bude ve svém kurzu věnovat soudobé americké zahraniční politice. Kurz je rozdělen do šesti týdnů v nichž se budou postupně probírat teoretický úvod, Asie, Blízký východ, Evropa, Amerika a Afrika.



Constitutional Struggles in the Muslim World (2. prosince, Coursera)

Byť se toto téma odlišuje od ostatních v této kategorii, vývoj ústavnosti v muslimském světě by měl být zajímavý pro lidi, kteří se zajímají o mezinárodní vztahy. Ebrahim Asfah z Kodaňské univerzity toto téma pokryje v oblasti od Maroka po Indonésii.



Ekonomie

Development economics (Marginal Revolution University)


Alex Tabarrok a Tyler Cowen, oba respektovaní ekonomové z George Mason University, udělali, mimojiné, na svých stránkách kurz o rozvojové ekonomii. V kurzu se řeší spousta věcí od vlivu geografie a institucí na hospodářský rozvoj, přes účinnost hospodářské pomoci až po problematiku privatizace vodních zdrojů. Tento kurz nemá žádný pevný start, konec ani žádné deadliny.




The Power of Micro/Macroeconomics: Economic Principles in the Real World (16. září 2013, Coursera)

Dvojice předmětů, která má vysvětlovat základy mikroekonomie a makroekonomie na příkladech ze skutečného světa. Oba kurzy vede Peter Navarro z University of California, Irvine.



Behavioural Economics in Action (14. října 2013, edX)

Behaviorální ekonomie je v současnosti asi nejvíce sexy subdisciplína v ekonomie. Tento předmět by se měl zabývat především možností malých a nenásilných "šťouchů" ze strany veřejných institucí zlepšit ekonomické rozhodování občanů.



Psychologie

Understanding the Origins of Crime (5. srpna 2013, Open2Study)

Aaron Sell z Griffith University, bude vysvětlovat původ kriminálního chování z úhlu pohledu evolučního psychologa. Úvodní video slibuje pořádnou zábavu.




Social Psychology (12. srpna 2013, Coursera)

Problematiku sociální psychologie přiblíží Scott Plous z Wesleyan University. Přestože tento kurz oficiálně ještě nezačal, již uvolnil materiály k prvnímu týdnu. Obrovským plusem toho kurzu je, že přímo na vás bude demonstrovat některé sociálně psychologické triky. Takže tvrzení, že vy jste vůči nim imunní, budou ihned vyvrácena. Například hned v první přednášce se dozvíte něco o "hindsight bias".




Think Again: How to Reason and Argue (26. srpna 2013, Coursera)

Walter Sinnott-Armstrong a Ram Neta z Duke University přinášejí kurz o argumentaci a uvažování. Předpokládám vysokou účast už jen kvůli podivně vtipnému úvodnímu videu. Mám podezření, že se tam nachází aspoň tucet logických klamů, který nejsem schopný odhalit.


pondělí 1. července 2013

Bastiat: Co je vidět a co není vidět

Možná jste si někdy položili následující otázku: "Byli Francouzi vždycky národem dotovaných stávkujících farmářů?" Eseje Frédérica Bastiata napovídají, že minimálně v první polovině 19. století podobné stereotypy mohly platit.

Frédéric Bastiat, který by dnes oslavil 212 narozeniny, byl významným stoupencem klasického liberalismu ve Francii a kritik tehdejších ekonomických a politických poměrů. Jeho vůbec nejznámější dílo je esej Co je vidět a není vidět (PDF, str. 99–147), vřele doporučuji k přečtení (případně shlédněte toto krátké video). Mimochodem, zde již na první stránce navrhuje užitečnou definici dobrého a špatného ekonoma. Podle něj "špatný se přidržuje viditelného účinku, zatímco dobrý bere v úvahu jak účinek viditelný, tak i ty účinky, které je nutné předvídat." 

(zdroj)
V celém eseji se autor věnuje nákladům obětovaných příležitostí (odsud pochází mezi ekonomy známý klam rozbitého okna) a přitom se umně strefuje do všech, kteří oponují volnému trhu, ať už jde o socialisty, protekcionisty, militaristy, luddity či milovníky subvencí "vysokého" umění. Správně jim vyčítá, že nedokáží pochopit problémy, které vyvstanou z jejich "řešení". Pro lepší čtivost Bastiatův text není prosycen jen ironickými poznámkami a povzdechy nad hloupostí jeho myšlenkových protivníků, ale také příklady, jak negativně dopadají zásahy do politiky na obyčejného Francouze Dobroděje Sedláčka (v překladu Jána Pavlíka).

Přestože má ekonomie po Bastiatovi asi 150 let výzkumu, jeho mnohé jeho teze neztrácejí na platnosti. Nakolik se dnešní ne-liberálové dokázali poučit z jeho lekce nechám na vašem posouzení. Ale určitě je záhodno si na něj vzpomenout, až vám někdo bude vysvětlovat, proč jsou důležité stravenky, nebo jak blahodárné bylo Hitlerovo zbrojení.

Na závěr si jen vypůjčím pár jeho citátů. 
"Stát je velká fikce, jejímž prostřednictvím se každý pokouší žít na útraty všech ostatních."
"Existují lidé, kteří si myslí, že loupež ztrácí veškerou svou amorálnost, jakmile se jí dostane legální formy. Co se mne týče, nemohu si představit okolnost více přitěžující."
 „Když se rabování stane způsobem života pro skupinu lidí ve společnosti, časem si pro sebe vytvoří právní systém, který to autorizuje, a morální kód, který to glorifikuje.“
„Neupírám socialistům jejich právo na vymýšlení sociálních konstrukcí, na jejich propagaci, obhajobu a na jejich zkoušení na sobě samých na své vlastní riziko. Upírám jim ale jejich právo na vnucování těchto projektů prostřednictvím zákona – mocí – a na to, aby nás nutili platit jim na ně prostřednictvím daní.“ 

pátek 14. června 2013

Dronteho blog presents Fun with Maps

Sheldon Cooper z Teorie velkého třesku má rád vlajky. Pokud patříte k té trestuhodné menšině, která nezná Sheldonův video podcast Fun wit Flags, či si jej chce jen připomenout, můžete se na něj podívat v díle s Amy, Wilem Wheatonem, Penny a LeVarem Burtonem. Jakkoliv mám taky rád vlajky, tak ještě raději mám mapy. Mapy jsou cool. Dokonce ještě víc než motýlci. Na mapách můžete vidět globální aktivitu na twitteru v reálném čase, globální vizualizaci přátelských sítí na Facebooku, či stereotypy ztvárněné bulharským grafikem Jankem Cvetkovem. Nejlepší jsou  ovšem mapy, se kterými si člověk může hrát. Pokud zaženu vzpomínky na učení se geomorfologických celků České republiky, interaktivita byla vždycky plus.



Geo Challenge

V době kdy Facebook zažíval v České republice pravděpodobně největší boom (asi okolo roku 2009), jsem spoustu času strávil u hry Geo Challenge. Tu už si dneska bohužel nezahraji, na stránce hry potkáme jen pozvánku ke hře Plants vs. Zombies. V Geo Challenge se hráč potýkal se čtyřmi disciplínami: 1) poznávání vlajek, 2) poznávání států podle tvaru území, 3) umisťování měst na mapě světa, 4) umisťování kulturních a technických památek na mapě světa. Jak tahle skvělá hra vypadala, když to někdo opravdu uměl, se můžete podívat na následujícím videu.


Přestože Geo Challenge již odzvonilo, dokázal jsem na internetu najít hru s názvem Geography Challenge, která do značné míry podobná třetímu kolu hry z Facebooku. Vedle toho lze řadu obdobných her o různé kvalitě najít na stránce Geography Map Games.


Na konci března letošního roku se 9 českých institucí (5 knihoven, 3 univerzity, a 1 muzeum) rozhodlo dát digitalizované mapy dohromady a vytvořit webové rozhraní, které by umožnilo staré mapy spojovat s reálným světem pomocí Google Maps. Poté co zadáte alespoň pět shodných bodů mezi historickou mapou a Google Maps a ořežete mapu o legendu a okraje, vytvoří se vám projekce historické mapy na mapu současnou. Je to úžasně jednoduché a pro lidi, kteří mají rádi mapy je to alespoň prvních pár desítek hodin úžasná zábava. Můžete si svým způsobem vybrat i obtížnost. Nemusíte zpracovávat mapu, kterou vám web navrhl jako první, a klidně si nechte poslat další. Mapy Německa z 18. století jsou jednoduché. Pokud hledáte větší oříšek, najděte si starší mapy z německé oblasti, kde již sídla, řeky a jezera podstatně měnila název. Mezi nejtěžší patří kousky josefínské vojenské mapování, kdy jsem narazil jen na příhraniční oblasti Českých zemí. Hledat informace o českých názvech zaniklých obcí v pohraničí nemusí být jednoduché. Hledat je v němčině je už skutečně obtížné a bez Googlu a turistické mapy na Mapy.cz to nezvládnete. Můj osobní největší výkon bylo umisťování plánu bitvy u Groß-Jägersdorfu, o které píšu níže.

Na staremapy.cz nemusíte jen umisťovat body na mapy nové, ale můžete si například vyhledat i mapu, která zobrazuje vaše bydliště či rodiště a upravovat a zpřesňovat práci vašich předchůdců. Zejména velmi staré mapy mají velký problém s přesností, takže čím více bodu přidáte, tím výrazněji přesnější budou. Mimochodem, pokud opravdu máte staré mapy rádi, podívejte se na stránku partnerského projektu Old Maps Online, která vám ukáže všechny mapy v databázi, když si vyberete období a území.



Má bitva u Groß-Jägersdorfu

Názvy obcí na mapě byly v němčině, protože se nacházely v tehdejším Východním Prusku. V té části Východního Pruska, které je dnes součástí Kaliningradské oblasti, ruské exklávy sevřené mezi Baltským mořem, Polskem a Litvou. Aby to nebylo tak jednoduché, některé obce, včetně samotného Groß-Jägersdorfu, již byly srovnány se zemí, což jsem ale zjistil až poté, co jsem porovnával německé a ruské názvy obcí, které jsem si předtím musel vyhledat na wiki. I samotné srovnání německých a ruských názvů pro mě představovalo překážku, protože Google ukazuje názvy menších měst jen v azbuce, kterou neovládám, zatímco já jsem měl k dispozici překlad do ruštiny v latince. A samozřejmě i němčina prošla určitým vývojem, takže jména na mapě dokonale neodpovídala ani názvům na Wikipedii. S pomocí Google Translator (, který čte i azbuku) a i troškou nepříliš přesných popisků, kde měl Groß-Jägersdorf ležet, jsem nakonec i nezbytný pátý bod umístil.



Geoguessr je fantastická návyková hra, která využívá Google Street View. Milují ji Joshua Keating z Foreign Policy Magazine, xkcd a stovky tisíc dalších lidí. V čem spočívá? Když vstoupíte na stránku, jste vyhozeni na náhodný konec světa a vy se máte uhádnout, kde jste. To se může zdát jako nemožný úkol, ale důsledným uvažováním a s určitými znalostmi geografie můžete dosáhnout překvapivě vysoké přesnosti. HuffPost dává pět chytrých tipů, jak se správně zorientovat a tipnout správně vaši polohu. Vedle nich se mi ještě osvědčilo sledovat kvalitu silnic (poznáte Německo od Polska a Austrálii od Botswany) a architekturu (ošklivá paneláková sídliště ukazují spíše na postkomunistické země). Pokud vás zajímá, jak uvažuje kartograf z National Geographic, který se s hrou setkává poprvé, přečtěte si tento článek na Slate.

Kontinent jsem trefil, skutečná lokace
ovšem byla 1629,531 km východně.

pátek 17. května 2013

Čeští prezidenti dělají díru do světa

Zatímco české premiéry, v jejichž rukou by se měla koncentrovat největší politická moc, postupně upadají do zapomnění (otestujte si studenty ESF MU), prezidenty si zpravidla pamatujeme. To má jistě mnoho společného i s faktem, že prezidentů naše země, v porovnání s premiéry, zažila poměrně málo.

Čeští prezidenti, na rozdíl od premiérů, navíc udělali i díru do světa. Václav Havel se stal symbolem boje proti komunismu a od roku 1989 se bez jeho citace neobejde žádná americká kniha zabývající se demokracií. Na jeho řeč v únoru 1990 se sešly obě komory amerického Kongresu a ocenili ji téměř tříminutovým potleskem. Havel se za svého života umisťoval v žebříčcích nejvlivnějších světových myslitelů a po své smrti se stal letištěm.

Za Havlem stojí předsedové obou komor Kongresu,
před ním asi 500 amerických stojících a tleskajících zákonodárců (zdroj)


Klaus, otec českého kapitalismu, se sice stal populární postavičkou, která při ratifikaci Lisabonské smlouvy držela v šachu celou Evropskou unii, ale globální význam Klausovi dodala až chilská aféra s protokolárním perem. Té si všimla ABCCNN i Jay Leno. Nejpopulárnější verze videa s Klausovým manévrem má nyní necelých 3,5 milionu shlédnutí.

(zdroj)


O svůj okamžik slávy očividně usiluje již dlouho i prezident Zeman. Na počátku se mu ale nedařilo. Když jsme Američanům vysvětlovali, že nás nemají kvůli útokům v Bostonu bombardovat, pozornost na sebe strhl velvyslanec Gandalovič a Zemanův dopis Obamovi zapadl. Když v Rakousku tvrdil, že sudetští Němci mohou být rádi, že jsme je nepopravili, všiml si toho jen The Economist. Rozhodl se změnit strategii a místo lokálních témat cílit na témata globální. Okamžik světové slávy si vysloužil až virózou, kterou chytl na ruské ambasádě při oslavě Dne vítězství předchozí den (a pravděpodobně noc; a možná i ráno). Darebáci vidí za zhoršenými motorickými schopnostmi a ospalostí Zemanův alkoholismus. My však víme, že náš prezident by se nikdy neukázal poblíž korunovačních klenotů opilý. Tento fakt ovšem nezabránil jednomu ruskému komikovi, aby o Zemanovi napsal a zarecitoval báseň. Vedle článků ve světových médiích (HuffPost, Washington Post, Washington TimesThe Gazette, The Telegraph, Daily Mirror, The SunDie Welt, BildABC,...) si prezident vysloužil i tchajwanské video s mandarínským voice-overem a anglickými titulky. Nejsledovanější Zemanovo video má sice stále jen přes 700 000 shlédnutí, ale Zeman má stále ještě minimálně necelých 5 let na poražení Klause. Držme mu palce.



neděle 5. května 2013

Česká republika v indexech (II.)

Založil jsem facebookovou stránku tohoto blogu.


V prvním díle této série jsem zaměřil srovnání České republiky se světem v ekonomických ukazatelích. Pro tentokrát se zaměřím na ukazatele, které se soustředí spíše na českou politiku v mezinárodním srovnání.

Democracy index (Index demokracie)

Pravděpodobně nejznámějším ukazatelem demokracie je Democracy index vydávaný každoročně Economist Intelligence Unit. Celkové hodnocení Democracy indexu se skládá z pěti dílčích ukazatelů:  volební proces a pluralismus, fungování vlády, politická participace, politická kultura a občanské svobody. Lze tedy vidět, že index nám hodnotí nejen samotný průběh volby a politickou soutěž, ale také svobodu či efektivitu vládnutí, které nemusí mít s demokracií v užším smyslu vůbec nic společného

Česká republika se umístila vedla velmi dobře. Podle posledních veřejně dostupných dat z roku 2010, je naše demokracie na 16. místě ze 167 zemí. To nás řadí bezpečně do 26-členné skupiny "plných demokracií", Z evropské sedmadvacítky jsme se umístili na 10. místě a nechali jsme za námi všechny státy Visegrádské čtyřky (ČR, SR, POL, HUN) nebo také například Francii. ČR velmi dobře skórovala v kategoriích volebního procesu a pluralismus a občanských svobod. Poněkud slabšího hodnocení jsme se dočkali u politické kultury. Dolů nás především táhla malá efektivita vládnutí a nízká míra politické participace.

Democracy Index v roce 2010 (zdroj)

Freedom in the World (Svoboda ve světě)

Dalším hodnocení svobody vydává Freedom House pod názvem Freedom in the World. Ten hodnotí zvlášť politická práva a občanské svobody. Politická práva se skládají z hodnocení volebního procesu, politického pluralismu a participace a fungování vlády. U občanských svobod je sledována svoboda projevu a vyznání, práva na sdružování, vláda práva a osobní práva. Hodnocení se pohybuje na ose od 1 (nejlepší) do 7 (nejhorší). Hodnocení bývají užívány buď celé nebo půlová čísla.

Česká republika má od roku 2005 dokonalá hodnocení jak u politických práv tak i u občanských svobod. Ani jedno není v Evropské unii úplnou samozřejmostí. Itálie a Irsko a Řecko získaly v posledních letech v některém ohledu dvojkové hodnocení a u zemí, které vstoupily do EU od roku 2004 vidíme dvojky poměrně často.

Stav v roce 2013. Zelené země jsou hodnoceny jako svobodné,
žluté jako částečně svobodné a fialové jako nesvobodné. (zdroj)

Failed States Index (Index selhávajících států)

Tento ukazatel vydávaný think tankem Fund for Peace a časopisem Foreign Policy hodnotí do jaké míry stát selhává. Tento index také slouží k odhadu, které země jsou nejvíce náchylné k občanské válce.  Index se skládá ze 12 dílčích ukazatelů pokrývající společenskou, ekonomickou i vojensko-politickou oblast.  Jsou to tyto: demografické tlaky, uprchlictví, existence pomstychtivých skupin či paranoia, chronický odliv "mozků", nerovnoměrný rozvoj jednotlivých skupin, strmý hospodářský pokles, kriminalizace a delegitimizace státu, postupné zhoršování veřejných služeb, zrušení vlády práva a široké porušování lidských práv, nekontrolovatelné bezpečnostní složky, vzestup skupinových elit, intervence vnějších aktérů.

Ze 177 hodnocených zemí je Česká republika na 23. místě. Opět máme lepší celkový výsledek než ostatní země Visegrádské skupiny a porazili jsme třeba i Japonsko nebo Itálii, na druhou stranu stojíme například za Portugalskem. V perspektivě Evropské unie jsme přesně uprostřed, na 14. místě. Podle dat z roku 2012 je největším problémem ČR "strmý hospodářský pokles", byť v našem případě by bylo přesnější mluvit o stagnaci. Česká republika loni dosáhla vůbec nejlepšího výsledku od roku 2006, kdy byla do žebříčku zahrnuta.

FSI slovně rozlišuje státy do pěti skupin: velmi bezpečné, bezpečné, hraniční, ohrožené a kritické. ČR byla zařazena. Naše skóre nás řadí k "bezpečným" zemím.


Mapa světa s hodnocením selhání státu (zdroj)

Závěr

Democracy Index řadí Českou republiku k nadstandardním demokraciím v Evropské unii, studie Freedom in the World nás hodnotí jako jednu z velmi demokratických a svobodných společností a Failed States Index nás řadí mezi průměrně stabilní evropské země. Pokud bychom očekávali od naší země výsledky odpovídající její hospodářské úrovni, měli bychom být překvapení, že ČR se nenachází na 16. místě v EU a 36. místě na světě. V žebříčcích Democracy Index a Failed States Index, které umožňují srovnání, si vedeme mnohem lépe.

pátek 19. dubna 2013

O zákazu kouření v restauracích II.: Kouření a lidská práva

První část tohoto článku najdete zde.

Založil jsem facebookovou stránku tohoto blogu.

Charly v druhé polovině své článku Private property? napadl kouření v restauracích jako porušování lidských práv. To demonstroval na příkladech nekuřáka, který vstoupil do nekuřácké restaurace a zaměstnance kuřácké restaurace.

Kouření v restauracích v lidskoprávních dokumentech


Listina základních práv a svobod


Pro Českou republiku je nejdůležitějším lidskoprávním dokumentem Listina základních práva a svobod,. která má právní sílu ústavního zákona. Článek 11 (3) stanovuje:
"Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem."
Tento článek dává zákonodárci volnou ruku ve stanovování míry poškozování zdraví. Že kouření v restauracích je porušováním lidských práv z něj nevyplývá.

Článek 26 (3):
Budova ÚS ČR (zdroj)
"Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. (...)"
Tento článek bývá samozřejmě vykládán pružně, protože by odporoval jakékoliv regulaci pracovního trhu. Např. zákaz kuřáckých restaurací by omezoval právo číšníků a servírek získávat si zde prostředky pro své životní potřeby. Ustanovení minimální mzdy zase zakazuje málo kvalifikovaným pracovníkům přijmout nižší než stanovenou mzdu. Btw: O potenciálně škodlivých dopadech takových regulací mluví například Milton Friedman. Realita je trochu složitější, ale o tom snad někdy příště.

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech


Článek 6 (1) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech předkládá právo na svobodný výběr povolání.
"Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo na práci, které zahrnuje právo každého na příležitost vydělávat si na živobytí svojí prací, kterou si svobodně vybere nebo přijme, a učiní příslušné kroky k ochraně tohoto práva."
S předchozím článkem je v kolizi hned následující článek 7.
"Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého člověka na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, které zajišťují zejména: (...) b) bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky; (...)"
V podstatě jde o stejný problém jako u LZPS.


Všeobecná deklarace lidských práv


Všeobecná deklarace lidských práv, která však není pro Českou republiku, na rozdíl od ostatních zmiňovaných dokumentů, závazná, v článku 23 (1) obsahuje toto vágní ustanovení:
Každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti.

Evropská úmluva o lidských právech


Budova ESLP (zdroj)
Dalším zajímavým dokumentem mezinárodního práva je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (Evropská úmluva o lidských právech). Tato úmluva je chráněna Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku. Dva odstavce článku 1 Dodatkového protokolu EÚLP obsahuje garantuje právo pokojně využívat svého majetku, ale připouštějí v nezbytných případech jeho využívání upravit.

1.  Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

2.  Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
V článku 1 Protokolu se nepíše, že kouření by bylo proti lidských právům, ale jen to, že zákaz kouření proti lidským právům není.

Evropská sociální charta


Posledním a zcela nejpřímějším dokumentem, který dává kouření v pracovním prostředí do souvislosti s lidskými právy je Evropská sociální charta. Charta přiznává pracujícím práva na "bezpečné a zdravé pracovní podmínky", přičemž na stát uvaluje povinnost "odstraňovat rizika, která jsou spojená s nebezpečnými nebo nezdravými povoláními, a tam, kde nebylo dosud možné odstranit nebo dostatečně snížit tato rizika, poskytovat buď zkrácení pracovní doby nebo dodatkovou placenou dovolenou pracovníkům v takových povoláních," a přijímat opatření zaměřená zejména na: "1. v co nejvyšší možné míře odstranění příčin nemocí, 2. poskytování poradenských a vzdělávacích služeb na podporu zdraví a zvýšení odpovědnosti jednotlivce v záležitostech zdraví, 3. co největší prevenci epidemických, endemických a jiných nemocí a úrazů."


Kolize


Jakožto ne-právník si nejsem zcela jist výše zmíněné kolize rozřešit. Na základě kurzů základů práva se domnívám, že se uplatňuje pravidlo lex specialis derogat generali (zvláštní úprava má přednost před normou obecnější) v prospěch práv na bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky (a v neprospěch práva na svobodnou volbu povolání).  Lex posterior derogat priori (úprava pozdější má přednost před úpravou dřívější) by se možná dal aplikovat mezi články jednoho dokumentu, protože úpravy, které by se daly interpretovat v podporu zakázání kouření se nachází až pod články hájící soukromé vlastnictví a svobodnou volbu povolání.

Každopádně v Charlyho prospěch mluví (pouze v případě zaměstnance, nikoliv návštěvníka kuřácké restaurace) maximálně MPHSKP a ESCh. Proč si myslím, že by nás to přesto nemělo trápit, napíšu v dalším příspěvku.


Kontrolní mechanismy


Je však zajímavé, že přestože tyto dokumenty často mají kontrolní mechanismy - LZPS má Ústavní soud, EÚLP má Mezinárodní soud pro lidská práva a ESCh má Evropskou komisi pro sociální práva - a přesto, alespoň co se mi podařilo najít, Česká republika nečelila ze strany těchto institucí kritice, že díky absencí zákazu kouření v restauracích porušuje lidská práva. (To může být nedostatečnou rešerší a jsem velmi ochotný ustoupit v případě, že se mi někdo doloží opak.) Nejsem si jist jestli je tím, že čeští protikuřáčtí aktivisté jsou neuvěřitelně pasivní, či tím, že k těmto stížnostem nejsou žádné oprávněné důvody.


Co jsou lidská práva?


Možná ale čtenáři tohoto textu mají vlastní pojetí lidských či přirozených práv a lidská práva považují za něco víc, než jsou jen články sepsané, podepsané a ratifikované v dokumentech výše. Pokud tomu tak je, napadá mě jen jedno další pojetí lidských práv. Totiž chápání lidských práv jako nějaké "skutečné" přirozené objektivní transcendentní skutečnosti. (Z tohoto základu vychází také výše vypsané dokumenty. Stačí si přečíst preambule LZPS nebo VDLP.) Nemyslím si, že pro ateisty (většina čtenářů), kteří by měli být k jakékoliv transcendenci skeptičtí, by mělo být takové pojetí lidských práv přijatelné. Je zcela na místě říct, že lidská práva jsou asi tak skutečná jako božstva. Přesto chápu jak nesmírně lákavé pro většinu lidí toto chápání lidských práv je. Dává munici odpůrcům nacistů, kuřáků v restauracích a komunistů. Přičemž ke 2/3 z nich mám velmi silný osobní odpor. Ti všichni se protiví nějakému nadřazenému principu a proto jsou špatní. Je to sice hezké, ale postrádá to jakýkoliv argument. Pokud však stále věříte v lidská práva, nesmutněte. Podle SMBC takto vypadá 99 % filosofických debat.


Pokud jsem skutečně těmi dvěma pojetími lidských práv (1. právně závazné normy; 2. přirozené principy) vyčerpal veškeré možnosti, debata o nich a kouření se může vydat třemi směry:
  1. Pokud jsou lidská práva pouze právní normy, jde o právnickou debatu, ke které si necítím být dostatečně erudovaný. Nechci se do ní pouštět, a i kdyby mi bylo nespornými právními argumenty dokázáno, že neexistence zákazů kouření v restauracích vede k porušování lidských práv, můj jediný závěr by byl, že máme v našem právním řádu více špíny, než jsem si myslel.
  2. Pokud existují nějaká přirozená lidská práva, potřeboval bych předložit argumenty, které by mě donutily tomu uvěřit. A nejen to. Potřeboval bych vysvětlit, proč vedle práva na život a práva nežít v otroctví (které by mezi lidská předpokládám patřily) jsou také práva vztažená k problému kouření v restauracích.
  3. Otázka lidských práv nemá v debatě o kouření v restauracích co dělat. Nepřímé přirovnání kuřáků a některých hospodských k Pol Potovi či Karadžićovi prostě není košér.

Závěr



Domnívám se tedy, že pokud odmítneme nadpřirozenost lidských práv (ano, včetně práva na soukromé vlastnictví, které tu hájím), tak bychom měli také přestat operovat s termínem lidská práva. Technicky vzato je ta debata legitimní, ale ta dvě slova jsou zatížena takovým emocionálním nábojem, že působí spíše jako apel na city, než seriózní argument. Kromě toho, že to ukazuje do jaké absurdní šíře se debata o lidských právech dostala. Ve své argumentaci v dalších částech se budu soustředit na otázku, zdali je či není zákaz nebo absence zákazu kouření v restaurací v souladu se zásadou "svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého", ke které se hlásí i Charly.