pondělí 23. března 2015

Singapur je mu pomníkem

Tuto noc zemřel jeden z největších státníků 20. století, Harry Lee Kuan Yew. A je docela pravděpodobné, že jste jeho jméno nikdy neslyšeli. Lee Kuan Yew se stal roku 1959 ve věku 35 let premiérem Singapuru a v této pozici vydržel až do roku 1990. Lee je hlavní strůjcem nepravděpodobného singapurského úspěchu a jen málo vůdců v hrálo tak klíčovou, dlouhodobou a (převážně) pozitivní roli v dějinách svého národa. Protože jsem se Singapuru hodně věnoval během svého bakalářského studia (první bakalářka byla o obchodní politice Singapuru) a získal jsem vůči bývalému premiérovi hluboký respekt, rozhodl jsem se napsat tento článek.

(zdroj)

Cesta vzhůru


Lee Kuan Yew se narodil roku 1923 v etnicky čínské anglofonní rodině v tehdejší britské korunní kolonii Úžinové osady, dnešním Singapuru. V dětství se mu dostalo na Singapuru špičkového vzdělání. Dále pokračoval v právech v britském Cambridge, kde obdržel dvojité vyznamenání první třídy.

Po návratu na Singapur roku 1949 se začal Lee pomalu angažovat v politice. Roku 1954 spoluzakládal Stranu lidové akce (People's Action Party, PAP). PAP vznikla jako pragmatická aliance "pivo chlastajících buržoustů"ze střední třídy s anglickým vzděláním a prokomunistickými odboráři. Zatímco buržousti potřebovali odbory, aby oslovily čínské masy (etničtí Číňané tvoří většinu singapurské populace), odboráři potřebovali zástěnu, protože komunistické strany byl zakázány. Lee se stal generálním tajemníkem strany a s podporou singapurské vlády zkonsolidoval svou pozici. Když roku 1957 hrozilo PAP, že se dostane pod vliv prokomunistických odborářů, tak singapurská samospráva zatkla čelní představitele levicového křídla a bylo po převratu.

Po drtivém vítězství PAP ve volbách 1959 se Lee stal premiérem Singapuru. Cesta ze Spojeného království k nezávislosti byla přerušena krátkou epizodou v letech 1963-1965, kdy se Singapur dostal do unie s Malajsií. Po roce 1965 lze mluvit u Singapuru o nepochybném ekonomickém úspěchu s dosti pochybným záznamem politických a osobních svobod.

(zdroj)

Ekonomický zázrak


Singapur se stal společně s Jižní Koreou, Tchaj-wanem a Hong Kongem jedním z původních čtyř asijských tygrů. Ekonomický úspěch Singapuru je fascinující. Na Gapminderu můžete rozvoj malého ostrovního státu porovnat s Portugalskem, se kterým mělo roku 1960 stejnou startovní pozici, nebo bývalým koloniálním pánem, Velkou Británií. Singapur je v současné době je podle IMF třetí nejbohatší zemí na světě a nezdá se, že by měl začít stagnovat. Debata o příčinách tohoto zázraku není uzavřená a stále vzbuzuje kontroverze. Proto můžete zcela normálně vidět chválit singapurský model liberály i socialisty.

Liberálové budou upozorňovat, že Singapur je podle Index of Economic Freedom druhou nejsvobodnější ekonomikou na světě. V žebřířku Ease of Doing Business je dokonce první. Socialisté budou správně poukazovat, že singapurská vláda kontroluje většinu půdy, většinu bytů a domů a že SOEs (veřejně vlastněné podniky) mají nezvykle vysoký podíl na tvorbě HDP. Nikdo nemůže popírat, že zde alespoň v některých oblastech socialismus skvěle funguje.

Úspěchy a problémy Singapuru (zdroj)

Politické rozpaky


Lee nemá zodpovědnost pouze za fenomenální rozvoj hospodářství, ale také za hybridní režim, který na Singapuru vznikl. Přestože se na něj nemusíme dívat se sympatiemi, obdiv je na místě. PAP vládne na ostrově padesátým šestým rokem a nejspíše ještě nějakou dobu vládnout bude. Pozice PAP je o to úctyhodnější, že neexistuje žádná jiná bohatá země, která by byla nezávislá na exportu ropy a zároveň nedemokratická. Politické svobody jsou vážně omezené. Opozice bývá zastrašována, voliči bývají politicky vydíráni, gerrymandering je na denním pořádku a média jsou náchylná na tlak elit. Vláda PAP si však udržuje svými hospodářskými výkony vysokou míru legitimity a pravděpodobně by vyhrála se spolehlivým náskokem i v plně svobodných volbách.

Nedemokratický charakter nevede ke korupci a klientelismu jako v mnoha jiných případech. Právě naopak, Singapur podle Corruption Perception Index sedmou nejméně zkorumpovanou zemí na světě. Politický systém umožňuje PAP rekrutovat kádry na základě meritu a vybudovat pravděpodobně nejtechnokratičtější systém správy na světě. A úspěšně.

Do singapurského parlamentu má prezident možnost nominovat několik nestranických osobností. Jednou z nich byla i
Miss Singapore Universe 2000 Eunice Olsen (zdroj)

Konzervativní modla


Dnes zemřelý premiér nejenže ustanovil ekonomický systém, který obdivují liberálové i socialisté, ale také zavedl ve své zemi konzervativní pořádky. Rákosky jsou normálním výchovným nástrojem v trestním právu, školách i domácnostech. V Singapuru se téměř nic nesmí a pokud něco uděláte, dostanete pokutu. To platí třeba i pro žvýkání žvýkaček. Proto také Singapur získal dvojsmyslnou přezdívku "fine city". O konzervatismu singapurské společnosti a elit svěčí i to, že teprve před osmi lety byl de-kriminalizován orální a anální sex mezi heterosexuálními a lesbickými páry. Gayové mají zatím smůlu.

Leeho konzervatismus a důraz na "asijské hodnoty" autority (kolektivismus, autorita, loajalita, harmonie,...) je paradoxní.  Tento anglicky vzdělaný státník, který se naučil čínsky teprve v dospělosti a mládí strávil hraním tenisu, šachů a kriketu, byl dlouholetým labouristickým ministrem Georgem Brownem označen za "nejlepšího zatraceného Anglána na východ od Suezu." Přes proponování asijských hodnot mu zůstalo označení banán. Tedy žlutý napovrchu, bílý uvnitř. 

(zdroj)

Multikulti společnost


Zatímco u nás konzervatismus je v příkrém rozporu s multikulturalismem, v Leeově státu to tak není. "Rudá tečka v zeleném moři", jak se někdy Singapuru přezdívá, si zakládá na své náboženské a kulturní toleranci. Dobré vztahy s mnohem většími muslimskými sousedy jsou totiž zcela zásadní pro přežití této čínské exklávy v muslimsko-malajském regionu. Na Singapuru je tedy i možné setkat se s polygamií, toto privilegium (čí?) má však jen muslimská komunita.

Sám Lee považoval multikulturalismus za jednu ze dvou hlavní příčin singapurského úspěchu.Jen pro zajímavost, druhým faktorem, který podle dlouholetého premiéra umožnil fenomenální růst Singapuru je klimatizace. Vážně.



Král je mrtev, odkaz žije dál


Lee Kuan Yew dokázal nepravděpodobné a jeho vliv daleko přesahoval hranice malinkého asijského státu. Například pro pekingským elitám se unikátní model autoritativní vlády, politické stability a hospodářského rozvoje líbí a rádi by jej replikovaly. Ekonomické úspěchy Singapuru a dalších tygrů přivedly i ostatní země k liberálním reformám. A obratná diplomacie umožnila malému ostrovu často hrát větší roli, než jaká by mu zdánlivě patřila.

S Leem odchází klíčová osobnost moderních asijských dějin a možná nejschopnější politik druhé poloviny 20. století.

(zdroj)

pondělí 16. března 2015

Divoká spekulace o Rusku

Ještě dneska včera odpoledne jsem zpochybňoval tezi, že byl Putin svržen. Zejména, že byl svržen siloviki, jestřábí politickou strukturou, tvořenou (bývalými) členy bezpečnostních složek a ozbrojených sil. O tomto scénáři psal třeba Putinův bývalý ekonomický poradce Illarionov. Teď mi již tato hypotéza připadá relativně přijatelná.

Domníval jsem se, že silovici nemají co nabídnout. Ruská populace válce není tolik nakloněná jak si mnozí myslí. Jasně, připojení Krymu vyvolalo téměř všeobecné nadšení, ale jen proto, že nikdo neumíral. Otázka přímé invaze na Ukrajinu je dost odlišná. V říjnu 2014 se dělal v Rusku průzkum (celá zpráva v ruštině, překlad klíčové tabulky v angličtině), který ukazoval poměrně malou podporu pro otevřenou vojenskou intervenci. Zároveň se Rusko stále potácí v solidních makroekonomických problémech, ze kterých by Rusko dostalo snad jen raketové vystřelení cen ropy. Silovici se tedy nezdají jako skupina, která by dokázala dát odpověď na nejdůležitější otázky, kterým Rusové čelí. Pokud ovšem nevymyslí důležitější otázku. Jako třeba, co udělat s těma baltskýma trpaslíkama.

Co se skrývá za absencí Putina na veřejnosti nevíme. Nejspíše za tím bude nějaká nemoc nebo něco podobného. Třeba Putin zakopl o koberec a již brzy jej uvidíme s holí podobně jako to bylo u mladého Kima nebo starého jezevce. Ale s každým dalším dnem a po včerejším požáru Novoděvičího klášter jsou alternativní scénáře stále méně přitažené za vlasy.

Mezi hrstkou zbývajících Voloďových přátel začaly být hole cool (zdroj a zdroj)

Představte si následující narativ: Po neúspěšném pokusu o moskevský majdan po vraždě Borisa Němcova, se Američané pokusili zaútočit přímo na milovaného (86 % podpora) vůdce ruského lidu Vladimíra Vladimiroviče Putina. Další cíl? Pravoslavná církev.


Takový příběh by mohl dát (novým silovickým?) elitám příležitost zmobilizovat masy, zrušení zbývajících svobod Rusů, zlikvidovat v politických procesech vnitřní opozici a zajistit podporu pro expanzivní politiku. Jestli Putin bude nadále prezidentem nebo ne na tom nezáleží. Buď bude hrdina nebo bude mučedník, jehož vizi bude jeho následovník (?) naplňovat. Přestože Putin nedokázal vytvořit ideologii, která je podle politologů nezbytným prvkem totalitárních režimů, možná jsme svědky přípravy sociálního prostředí pro tuto změnu.

Samozřejmě, tohle nejspíše nebude pravda. Zapálení věže Novoděvičího kláštera byla s nejvyšší pravděpodobností technická chyba při rekonstrukci a dost možná z toho nebudou Západ ani opozice obviňováni. Putin se možná již brzy objeví na veřejnosti živý a zdravý a nikdy se nedozvíme, proč se ztratil. Do té doby ale pojďme spekulovat.