čtvrtek 7. května 2015

Pravidla hry na Albionu

Přestože se o každých volbách říká, že jsou přelomové, u dnešních britských by to mohla být pravda více než obvykle. Ať bude premiérem konzervativec Cameron nebo labourista Miliband, je pravděpodobné, že to povede k dezintegraci. Vítězství Camerona ohrožuje jednotu Evropské unie. V roce 2013 slíbil občanům na rok 2017 referendum o setrvání Velké Británie v EU. Vítězství labouristů naopak ohrožuje jednotu se Skotskem.

Předsedové stran:
Cameron (konzervativci), Miliband (labouristé)
Clegg (liberální demokraté), Farage (UKIP).

Volební systém


Jakoukoliv debatu o volbách je potřeba začít vysvětlením volebního systému, protože ten ovlivňuje volební výsledky a tedy i stavbu vlád či potenciální koalic. Zvláště pro Čecha, který je zvyklý u volbách do dolní sněmovny parlamentu na poměrný systém, můžou povrchně přijímané zprávy o volebních preferencích jednotlivých stran zastřít skutečný obraz toho, co se za kanálem děje.

Ve Velké Británii se pro volby do dolní sněmovny, používá v jednomandátových okrscích systém relativní většiny. Co to znamená? Celá Velká Británie je rozdělena do 650 okrsků, ze kterého je zvolen vždy jen jeden poslanec. Sněmovny do britské dolní komory tedy nepřipomínají naše volby do poslanecké sněmovny, kde z jednoho "okrsku" (kraje) se stane poslancem hned několik kandidátů většinou napříč stranami. Naopak jsou podobné našim volbám do senátu, ovšem s podstatným rozdílem. Zatímco u nás se volí dvoukolově a zvolen je pouze ten, kdo získá nadpoloviční většinu, v Británii stačí "relativní většina", tedy nejvyšší počet hlasů v prvním a posledním kole. Tento na první pohled logický volební systém ale dokáže produkovat překvapivé až možná absurdní výsledky při rozdělování mandátů.

Tento volební systém má typicky vést k vytváření stabilních jednobarevných koalic. Nevýhodou například je, že rozdělení křesel hrubě zkresluje nálady ve společnosti. Například labouristi Tonyho Blaira v roce 2005 získal 35,2 procent odevzdaných hlasů, ale 55 % křesel. Poražení konzervativci Michaela Howarda s 32,4 % hlasů získali pouze 30,7 % křesel. Ani nemluvě o liberálních demokratech, kteří s 22 % hlasů obsadili jen 9,6 % křesel. Oslabování malých stran ale není jediným důsledkem britského volebního systému. Za určitých okolností dokáže zdánlivě zanedbatelné strany vystřelit k zisku velkého počtu křesel. Nevíte jak? Čtěte dál.

Stranický systém


Jak jsme již naznačili, britskému stranickému systému dlouhodobě dominují dvě velké strany. První z nich je Labouristická strana/Strana práce, která reprezentuje sociálně demokratický směr v britské politice a druhá je Konzervativní strana, která zastupuje liberálně-konzervativní proud. Protože si voliči zpravidla dokážou na pravolevé ose vybrat a mají obavy z propadu hlasu při "volbě srdcem" v praxi si mnozí často vybírají pouze mezi labouristy a konzervativci.

Podíl konzervativců (modrá), liberálů (žlutá) a labouristů (červená)
na součtu hlasů odevzdaných pro tyto tři strany. Labouristi ani konzervativci
nemají dominanci navěky jistou, jak dokazuje úpadek liberálů v 1./4 20. století (zdroj).

Vedle konzervativců a labouristů existuje také několik "třetích stran". Během několika posledních dekád tuto roli hráli liberálové, dnes pod názvem Liberální demokraté, kteří rovněž obvykle získávaly třetí největší počet hlasů. Geneze liberálních demokratů je složitější. Tato strana vznikla roku 1988 sloučením staré Liberální strany odvozující svůj ideologický původ od whigů a Sociálně demokratické strany, která se na začátku 80. let byla vytvořena jako odštěpenecké pravé křídlo labouristů. Toto rozdělení na klasické liberály a sociální demokraty vytváří uprostřed strany řádné napětí. Nick Clegg, současný lídr strany patří mezi klasické liberály, kteří mají obecně blíže ke středu až pravici, nicméně podstatná část strany a voličů se cítí blíže labouristům. Před Cleggovým nástupem (2007) například předchozí vedení ostřelovala Blairovy labouristické vlády (1997-2007) zleva (nutno poznamenat, že Blairova "New Labour" byla více vpravo než nemálo evropských pravicových vlád). Odstoupení Clegga po očekáváném volebním neúspěchu může nasměrovat liberály výrazněji doleva.

Skvělý plakát liberálů. Vlevo labouristický stínový ministr financí Ed Balls,
vpravo ministr financí George Osborne z Konzervativní strany (zdroj).


Novou stranou na pravici britského spektra je Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP) s velmi známým a charismatickým předsedou Nigelem Faragem. UKIP je především silně euroskeptický, což mu umožnilo získávat solidní počet hlasů i mandátů ve volbách do Evropského parlamentu. Poslední volby z roku 2014 dokonce ve Spojeném království vyhrál. Jinak má strana v ekonomických otázkách libertariánské sklony, ale zcela nelibertariánsky je velmi kritická v imigraci a je ochotna brnkat i na nacionalistické struny.

Poslední z větších stran jsou Zelení, kteří jsou jednoznačně levicová a sociálně liberální strana podporující ekologickou politiku.

Celnárodní hlasování v UK 2010-2015. Poslední výzkumy naznačují těsné
vítězství konzervativců (modrá) před labouristy (červená), UKIPem (fialová),,
liberálními demokraty (žlutá) a zelenými (hádejte jaká). (zdroj)

Volební systém ještě jednou


Pokud vidíte graf nahoře a uvažujete v logice poměrném systému, asi si představujete, že konzervativci a labouristé dostanou výrazně více mandátů než ostatní, na třetím místě se s určitým náskokem před liberálními demokraty a zelenými usídlí UKIP. Jenže většinový systém takto nefunguje. Z těchto stran opravdu budou mít nejvíce konzervativci s labouristy, po nich však budou následovat liberální demokraté a o nízké jednotky křesel bude bojovat UKIP a Zelení. A před liberály se objeví ještě další strana, kterou jsme zatím nezmiňovali. Skotská národní (SNP).

Rozložení křesel podle posledních projekcí.
326 potřeba pro většinu (zdroj).

Jak jsme již vysvětlili dříve, většinový volební typicky zvýhodňuje velké strany na úkor malých. To však nemusí být vždycky pravda. Ve většinových volebních systémech není ani důležitá pouze popularita myšlenek, které strana hlásá, také správná koncentrace voličů. Tento faktor stojí za tím, že liberální demokraté i skotští nacionalisté, každý zvlášť, budou mít mnohonásobně větší váhu ve Westminsteru než UKIP. To by platilo i kdyby liberální demokraté s SNP měli dohromady po celém Spojeném království méně hlasů než Farageova rozptýlená strana.

Příklady SNP a liberálních demokratů ukazují na odlišné způsoby, jakými způsoby můžou strany tuto výhodnou (nebo alespoň "ne-tolik-penalizující") koncentraci získat. U SNP je to jasné, ta získává body asi na jediném regionálním tématu, které dokáže skutečně zaujmout. Národ. Pokud jsou vztahy napjaté, tahle strategie může u malých okrsků fungovat. SNP není v tomto ohledu unikátní, ve Walesu funguje Plaid Cymru a v Severním Irsku Sinn Féin. Tyto strany však rozhodně takových úspěchů jako SNP nedosáhnou.

U liberálních demokratů je důležitá tradice a historický vývoj, kdy v určitých regionech došlo k odlišnému štěpení politických stran než v jiných. Liberální strana má například tradičně vysokou podporu na jihozápadním cípu Anglie, v Cornwallu. Tato odlehlá část Anglie nebyla nikdy příliš průmyslově rozvinuta, což mělo za následek, že se zde nevytvořily silné odbory, které by podporovaly labouristy. Navíc kulturní a náboženské odlišnosti oproti zbytku Anglie a Británie zajistily větší oblíbenost tolerantních liberálů. V cornwallské se tedy vedle konzervativců jako druhá strana etablovala nikoliv labouristická, ale právě liberální.

Kdo najde na Cornwallu odboráře, dostane bludišťáka (zdroj).

Koaliční matematika


Sestavování koalic po volbách bude nejspíše velmi obtížné. Žádná strana nejspíše nebude schopna postavit jednobarevnou vládu. Hledání dostatečného počtu hlasů pro partnerství liberálních demokratů s vítězem voleb s vysokou pravděpodobností také nebude stačit. Nabízí se tedy možnost levicové spolupráce (ať už půjde o koalici či menšinovou vládu) mezi labouristy a levicovou SNP. Jenže obavy z toho, že by Milibandova vláda stála na hlasech SNP, která usiluje o oddělení Skotska je pro mnohé nemyslitelné. Pokud bychom se britská politika dostala do tohoto očekávaného patu, dovedu si představit "německé řešení". Přestože ani jeden předseda o tom nechce mluvit, velká koalice mezi dvěma hlavními stranami není nemožná. A mohla také zabránit obávané dezintegraci. Zaprvé by mohlo dojít k zaražení chystaného referenda o výstupu z EU, které podle mě není v zájmu ČR. Zadruhé by to vedlo k odstavení SNP od moci a zbavení jejího vyděračského potenciálu.